Je tu další pondělí a tak volám: nazdar holky, nazdar kluci, bacha přistávám! Minule jsme létali nad Švédskem, které nám všem dalo modrožlutou IKEA, tenkrát bych vás rád vzal k nám domů, do Čech. Nebojte, nebudu vám ukazovat novou poličku v koupelně, ani rampouch za naším oknem, ale rád bych vám doporučil hodně zajímavou knihu. Takže šup do svého oblíbeného ušáka, čaj k ruce a jdeme na to…

Před několika týdny vydala Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze knížku o metodologii designu. Uffff, co to je, tahle metodologie?

Tak heleďte, kniha má podtitul Od myšlenky k realizaci, editorem byl designér Jiří Pelcl, kterého mám hodně rád, a jak říkají v oficiální informaci VŠUPu: „… jde o unikátní zdroj informací o profesi designéra.“ Když to shrnu, podle mne to nejzajímavější na ní je „jak věci vznikají“. Nebojte se ničeho nesrozumitelného, jsou to samé zajímavé pohledy na to, jak se dělá židle, porcelán nebo třeba sezení do letištní haly, kterému dají denně zabrat tisíce lidí.

Jiří Pelcl oslovil osobnosti z dvanácti zemí Evropy, které se věnují designu skla, nábytku, svítidel nebo techniky a požádal je, ať řeknou něco ke svému oboru práce. Každý z oslovených zároveň vybral ty nejdůležitější realizace, které byly a jsou pro vývoj oboru zásadní. „Jednotlivé projekty jsou doprovázeny stručným popisem dokreslujícím, jak designér zpracovává konkrétní zadání, jaká je cesta od první ideje, od první skici, od prvního modelu a prototypu ke konečnému výrobku,“ říká k tomu Pelcl. Takže tady najdeme například Alberta Medu, Ingo Maurera nebo Rosse Lovegroveho – celkem víc než čtyřicet designérů rozřazených do 8 tematických kapitol: Produkty, Nábytek, Sklo, Porcelán, Svítidla Technika, Digitální technologie a Materiály.

Osobně doporučuju experimentální projekt – výrobu železné stoličky Jolána van der Wiela Gravity Stool (video najdete tady), kterého inspiroval fenomén gravitace a magnetismu. V anotaci ke knize stojí, že jde o „manuál, jak chápat svět designérů“. Ha, to je totiž ono! Mám rád naučné knížky „Jak fungují věci“… Tak tohle je jedna z nich a hodně toho říká o tom, jak v dnešní době vůbec vymyslet něco nového a fungujícího. A že to jde. Jo a otázka na závěr: co jste o designu v poslední době četli zajímavého?

Design. Od myšlenky k realizaci

Koncepce a redakce: Jiří Pelcl. Nakladatel: Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze, 2012. Grafický design: Štěpán Malovec. Vydáno: 2012 Kuk na knížku sem.

Aktivistickou výzvou volně pokračuji v článku z předchozího týdne. Protože holky a kluci, řeknu vám: jestli je něco mazec, pak je IKEAHACKERS.NET. To je takovej hodně DIY web, kde se potkáváme my šikulové s kladívky, imbusovými klíči a akušroubováky. Najdete tady stovky, možná až několik tisíc příspěvků, které opravdu stojí za to.

Pohled první: je fantastické, jakou odezvu švédská značka IKEA po celém světě vyvolává. Jak inspiruje tisíce lidí, kteří nelení a berou už hotový prefab-design do svých rukou. A dál ho vylepšují, kombinují… a tak nějak si dělají svět hezčím. To obdivuju, mimo jiné proto, že to neumím.

Pohled druhý: Každá taková aktivita velmi snadno sklouzne do parodie nebo podivného kutilství, na které mne v jednom z komentářů upozornila (asi paní) Rolba – najděte si to v komentářích pod článkem. Píše, že se mám snažit prát do vás vědomosti, které „nám usnadní pochopit překližkového Rumcajse“. No to ale nejde, protože origoš Rumcajs od Radka Pilaře (kdo chce o autorovi vědět víc, kuk na wiki) je skvělá pohádková postavička, má svou estetiku a podle mne funguje. No a pak přijde strejda s pilkou a fikne Rumcajse z překližky, nabarví anilínovýma barvama a šup s ním na zeď. A to už prostě nefunguje.

Zpět k mému dnešnímu pozvání na IKEAHACKERS. Pokud jste masochisté jako já, prosurfujte si tenhle web a najdete tu občas příklady tvořivosti, které se dají (s láhví vína po boku) přežít. A pak DIY peklo. Protože je pondělí, zvu vás na malý výlet do IKEAPEKLA. To není název švédského perníčku, ale zcela jednoduše čtěte: PEKLO Z VÝROBKŮ IKEA. Vybral jsem dva opravdu zaznamenáníhodné výkony. V prvním si Cotton Spangler ze Studio City osladil kávu o trochu víc (řečeno s božským Karlem) a vykonzoloval svou postýlku o trochu víc. Bejt jeho labradorem, dost bych se bál spát pod postelí pána.

Druhý mne irituje ještě o něco víc. Proto, že nepřiznává plagiát lustru od Rona Gilada. Ten pro značku moooi navrhl lustr – hříčku nazvanou Dear Ingo (najdete ji zde). No a když takovou věc začnete matlat z lampiček Tertial od IKEA a dopadne to takto, je to opravdu na pováženou. Dva příklady toho, kam se podle mne DIY aktivita nemá ubírat. A abych nebyl jen negativní a neposmíval se těm DIY nešťastníkům, uvedu jeden vcelku vtipnej příklad. V tureckém městečku Bozcaada žije chlápek jménem Antoine Le Villain. Má čtyřletou dcerku a každé ráno jezdí na kole pro mléko a čerstvý chléb do vedlejší vesnice. „Tati, vezmi mne s sebou,“ prosila ho často malá Antoine. „Vzal bych, ale jsi taková neposeda,“ obával se Antoine… Pak se zamyslel, bafnul oblíbenou sedačku Antilop a bylo hotovo. Mrkněte na jeho příspěvek a tenhle DIY příběh nekončí zas tak pekelně. Antoine Le Villain a jeho čtyřletá dcerka jezdí pro mléko a pečivo, plastový výlisek IKEA s řemínkem funguje a my máme hezkou ukázku z IKEAHACKERS, která mne nepohoršuje. Ptáte se, kde jsem tenhle příběh vzal? Vymyslel jsem si ho. Udělej to sám (DIY) je přece o tom, že něco sami vymyslíte! A pak taky to uděláte. Bohužel, platí často.

Vylepšili jste někdy IKEA produkty a máte doma výtvor hodný publikace na IKEAHACKERS? Pošlete mi fotku a já vyberu největšího borce, který ode mne dostane poličku LACK s originálním nápisem DesignPilot loves you.

Ahoj holky a ahoj kluci. Vynecháme bratry a sestry a hurá na to. IKEA miluju. Jo vážně, opravdu. Víte, proč mne jejich koncept mimo jiné baví? Cestou z pražského Zličína (v žaludku mám deset kusů masových kuliček a k tomu něco, čemu dost nadneseně říkají brusinková marmeládička) uvažuju o tom, kolik hodin jsem za svůj život už pracoval pro značku IKEA… Jo, mimochodem kolik času jste jim věnovali vy?

Když si to hezky shrneme na (skandinávský) talíř, vypadá to takto:

Zaprvé: Udělej to sám: „Montáž nábytku IKEA je jednoduchá. Vše, co potřebujete, najdete v balení. Pokud se vám však do montáže nechce, obraťte se na nás. Naše partnerská firma vám za dobrou cenu s montáží nového nábytku pomůže.“

Zadruhé: „Vyzvedneme vám nábytek podle vašeho nákupního seznamu a všechno vám doručíme domů nebo do firmy za nízký poplatek.“

Zatřetí: Pokud zrovna nejste v osmém měsíci, bod jedna i dvě se pravděpodobně snažíte nevyužít. Buď chcete ušetřit, nebo si myslíte, že to prostě dáte… Jako já. U nás doma na to máme pořekadlo: „… to je tak na dvacet minut.“ Upozorňuji, že to platí pro většinu domácích prací, nejen IKEA montáže. Tolik nápověda k úvodní otázce, kolik hodin své práce jste za život věnovali švédskému řetězci. Za sebe hlásím: desítky, možná se překulíme přes stovku.

Ale pozor: Pohled z druhé strany. Koupil jsem si velmi odolný zámek na kolo a rozhodl se svým synům demonstrovat, jaký kvalitní přírůstek máme v naší domácnosti. Jsem zbrklý, takže jsem do zámku namísto origoš klíčku narval IKEA klíček od skříňky ze série PS (je to tahle, kuk sem na www.ikea.cz). Klíček od zámku IKEA zlomen, zámek na kolo nefunguje. Do IKEA skříňky se nemůžu dostat, zámek na kolo jsem zničil. Jsem velmi zklamán. Ze své blbosti a měkkých klíčků IKEA skříněk.

Píšu tedy Anně (to je ta virtuální holka na jejich webu, co mi má poradit), protože ta říká: „Dobrý den, jmenuji se Anna, jsem automatická interaktivní asistentka a moje databáze obsahuje mnoho informací o IKEA. Položte mi otázku, nebo si vyberte z následujících možností…“. Anna obratem odpověděla, pak jsme si spolu vyměnili pár mailů a po deseti dnech mám doma čtyři (!) fungl nové zámky i s klíči do skříňky, kterou jsem si bloknul jen a jen díky své blbosti… Odpouštím nábytkovému řetězci hodiny a hodiny mé dřiny a říkám si: sakra, ten jejich servis je hodně dobrej. Místním firmám – teď mám na mysli hlavně české – tohle prostě ani v roce 2013 nejde. Takže vám příště poreferuju, jak jsme loni stavěli dům a kdo všechno nám tam jezdil říkat, proč něco nejde. Co vy: taky máte doma 34 imbusových klíčů IKEA? Vyměníte osmičku za dvanáctku?

Tak jsem se tady minule rozjel na thema, co mám rád (a říkal jsem, že toho Tomíka Dixonů z Británie), ale vlastně jsem se nepodělil o jednu věc, která mne trápí. Teda ne zas tak moc, že bych kvůli tomu nešel na záchod, ale občas toho mám plný (pilotní) brejle. O co mi jde? O design. Dneska je a musí být design všude, protože by to snad ani jinak nešlo. Takže i v takovém Rudém právu (jako ostatně ve všech plátcích) dnes maj´ pravidelnou rubriku o designu. Jako kdyby to bylo něco, o čem je třeba podrobně referovat. Tedy konkrétně o tom, že někdo něco – obvykle dost příšerného – navrhl, vyrobil, někam dovezl, blbě vyfotil a v novinách nám to pak doporučí jako „design“. Díky neutuchající péči redaktorek a televizních hereček pak touhle ponorkou pravidelně jezdíme na dno Mariánského příkopu (schválně kolik je to metrů mínus? Kuk na Wiki). A v již zmíněném Rudém právu se pak třeba dozvíme, že hodiny můžou mít „polomoderní design“. Tak z toho mám na rtech takový „čtvrtblinkání“, abych se s vámi upřímně podělil o můj pocit.

Pozor: Nestěžuju si. Konstatuju a říkám NE designu v médiích. Blbostem, které nás zaplavují, a se skutečnou kvalitou, nebo snad dokonce designem nemají obvykle nic společného. Protože mne tohle téma hodně trápí, budu se k němu průběžně vracet (ufff… těšte se na seriálek). Jako první výstřel jsou tady tři Pilotovy pravdy o designu:

* Označit něco za design neznamená automaticky plus. Často naopak.

* „Mám rád design“ má stejnou vypovídací hodnotu jako „Dnes je den“.

* Udělejte jednoduchou výměnu: design = řemeslo. Jak to vypadá, nebo zní teď?

Howgh.

Bratři a sestry, minule jsme se seznámili, takže dneska už jsem takový, no… familiérní. Jako jedna velká rodina milující design si dneska nejdřív zapálíme krb (jeden takovej americky vzornej postup najdete tady a příště vám natočím, jak ho zapaluje můj pilot-junior), sedneme si hezky na vydělané kožky z králíka nebo kravičky… A já vám teď řeknu jeden zajímavý příběh. Na Vintagelover.cz se často objevují staré interiéry, oprýskaná prkénka a působením času omšelé nábytky a vybavení interiérů. Ach ano, Monika to má ráda… já teda taky. Všechny tyhle věci spojuje jedna věc: vznikly díky tradičním řemeslům: truhlařině, zpracování kovu, nátěry štětcem (protože stříkací pistole a linky jsou až z dob po druhé světové válce), mají krásná kování… A baví nás právě proto, že jsou dobře udělané. Mají patinu a šarm… I dneska se v záplavě plastů, MDF, lamina a dřevotřískových náhražek dají najít kvalitně provedené a hlavně špičkově navržené věci. Já mám hodně rád britského designéra Toma Dixona, původem z Tunisu. Ten se na evropské scéně objevil v polovině osmdesátých let, na konci dekády pak pro slavnou italskou značku Cappellini navrhl židli S (kuk na ní sem) a dneska patří k těm nejlepším. Nebudu vás unavovat životopisem nebo podrobnostma, kde a jak a pro koho. Koho to zajímá, na stránkách londýnského Design muzea je s ním rozhovor a „The best of Dixon“ (tady). Ale zpět k našemu plápolajícímu krbu: já mám rád jeho „Eklektickou kolekci“, protože na jednu stranu mixuje dohromady všemožný věci a materiály, na stranu druhou tomu nechybí skvělé řemeslo a zpracování. Jinak na pár místech v Praze najdete použité i jeho lustry… A když budete chtít, taky jeho věci v Praze nebo na internetu koupíte. Po tomhle sympatickém chlapíkovi vám někdy příště představím moje další oblíbence, které tak letem světem vídávám z kokpitu mého design-letadélka. Teď odlétám, kocourkové…

Designpilot I: Bacha, přilétá

Ahoj holky a kluci, přistávám. Moničin blog sleduju od úplného začátku a když mi čas dovolí, sem tam i něco komentuju. Baví mne to a stejně jako u komentářů na jiných blozích se snažím vyvarovat hodnocení, že je něco „úžasné“ nebo „skvělé“… Tolik na začátek, abyste měli představu, kdo k vám hovoří. Protože se s milovnicí starých (a bílých) věcí, tedy autorkou blogu Vintagelover.cz poměrně dlouho známe a moje názory na design ji zajímají, dohodli jsme se, že čas od času přiletím, něco řeknu a zase půjdu. Ostatně co byste taky čekali, když jsem Designpilot, he…

Mám rád staré věci, ale stejně tak mne baví ty úplně nové, originální a s příběhem. A o tom vám sem na Vintagelover.cz občas (tedy rád bych pravidelně, ale známe to, že jo…) napíšu. Nečekejte ode mne rady, jak si ze stlučených palet udělat vanu, stejně jako nebudu strkat hyacinty do bažanta nebo rezavý piksly… V současném designu mne zajímají trochu jiné věci a k DYI aktivitám chovám vcelku odstup. I když se doma občas o nějaké stlučení něčeho pokouším… Jiný pohled na věc nevadí, shodli jsme se s Monikou. A dohodli se, že by vás designletadélko Káně mohlo zajímat. Takže: budu sem psát o spoustě jiných a doufám, že zajímavých věcí ze světa designu. Českého, ale i zahraničního. To budou moje – věřím, že pravidelná letadla – v nichž přeletím blogem plným Moničiny imaginace a tipů na staré a krásné věci.

Jo… a kdyby vás moje psaní náhodou nebavilo, buďte v klidu: Monika na Vintagelover.cz pořád – den co den – zůstává. A vládne svou citlivou a vkusnou rukou, ve které třímá štětec s hustě ukapávající bílou barvou. Takže pro dnes: hola…hou, za chvíli jsem tu zas.